Treviranus – báječný muž na dýmajících parostrojích

První polovinu 19. století můžeme v blanenských dějinách bez nadsázky nazvat jakýmsi „Zlatým věkem“, obdobím, kdy  s Blanskem spojila své osudy celá řada vynikajících osobností. Většina z nich v Blansku pobývala na pozvání starohraběte Huga Františka ze Salmu a přestože jejich blanenské působení bylo zpravidla jen dočasné, o to zajímavější a významnější stopu zde zanechalo. K takovým osobnostem můžeme vedle Karoliny Meineke nebo Karla z Reichenbachu jistě zařadit také inženýra a mechanika Ludwiga Georga Trevirana.

 

Ludwig Georg Treviranus se narodil v Brémách 7. března 1790 jako syn obchodníka Joachima Johanna Trevirana a jeho manželky Cathariny Margharety Tallové. Treviranův otec Joachim přišel záhy o majetek, od roku 1795 se musel živit jako notář a později se z něj stal „Havariekommissar“ - vyšetřovatel nehod v lodní dopravě. Všichni synové Joachima Trevirana se věnovali rozvíjejícím se vědním oborům: Gottfried Reinhold se stal lékařem a přírodovědcem, Ludolph Christian zase významným botanikem. Ludwigu Georgovi se stala údělem technika.

Rodinným přítelem Treviranů byl astronom Heinrich Olbers, objevitel jedné z periodických komet (označované dnes jako 13P/Olbers) a muž, jenž zformuloval onen známý Olbersův paradox, podle nějž je fyzikálně paradoxní pozorování toho, že noční obloha je temná, zatímco ve statickém nekonečném vesmíru by musela být jasná. Právě díky Olbersově přímluvě se mladý Ludwig Georg Treviranus dostává v roce 1806 do Mnichova, kde působí vynálezce a inženýr Georg Friedrich von Reichenbach (1771 - 1826). (Nezaměňovat s „blanenským“ Karlem Reichenbachem, s nímž později Treviranus spolupracoval také.). U „mnichovského“ Reichenbacha mladý technik několik let pracoval v dílně na výrobu optických přístrojů, zejména dalekohledů. K jeho spolupracovníkům zde patřil mimo jiné i Joseph von Fraunhofer, jeden ze zakladatelů spektrální analýzy.
 

V roce 1814 zamířil Treviranus do Sloughu v jihovýchodní Anglii, aby zde prohloubil své znalosti optiky u astronoma Williama Herschela. Osud však chtěl jinak, a tak se během svého anglického pobytu Treviranus zabýval především studiem provozu a konstrukce převratné novinky, která stála u zrodu průmyslové revoluce - parních strojů.

 

Po návratu do Brém vstoupil do služeb podnikatele a obchodníka Fredericka Schroedera, který se rozhodl provozovat na dolním toku řeky Vezery (Weser) vlastní paroplavbu. Treviranus působil Schroederově společnosti jako inženýr a společně se v roce 1816 vydali do Anglie a Skotska hledat odpovídající loď. Když žádné vhodné plavidlo nenašli, rozhodli se postavit paroloď vlastní. Tak byl za Treviranova značného přispění v prosinci 1816 spuštěn na vodu a v květnu následujícího roku zahájil pravidelný provoz kolesový parník Die Weser. Parník uvezl 60 – 80 cestujících, dokázal plout rychlostí až 5,5 uzlu (cca 10 km/h) a přestože jej ještě poháněl anglický parní stroj firmy Boulton a Watt o výkonu 14 koní (10kW), je všeobecně považován za první parník postavený v Německu. Treviranus se pak úspěšně podílel i na stavbě dalšího Schroederova parníku. (Jen na okraj dodejme, že přibližně ve stejné době se o konstrukci parolodě pokoušel i český konstruktér Josef Božek, ale zůstalo jen u několika předváděcích plaveb na Vltavě a paroplavba se v českých zemích plně rozvinula až o několik desetiletí později.)

Treviranův technický talent však nalezl uplatnění i jinak. V Brémách pracoval třeba na plánech zbudování městského vodovodu a na celé řadě dalších projektů. V roce 1823 odešel z Brém do Vratislavi, kde tehdy působil jeho bratr Ludolph Christian jako profesor botaniky. Odtud již jeho cesta vedla do Blanska, kde kolem roku 1830 Ludwig Georg Treviranus přijal místo továrního inspektora ve strojírně starohraběte Huga Františka ze Salmu.
 

Díky Salmově schopnosti získat pro svůj podnik vynikající odborníky a Treviranově technickému talentu se tak Blansko dodnes může chlubit jedním středoevropským primátem. Právě v Blansku, v budově původní strojírny, dnešní „Staré fabriky“ na Hybešově ulici, totiž inženýr Treviranus v roce 1831 sestrojil první průmyslově vyráběný parní stroj domácí provenience.  Do té doby se  sice v Čechách objevilo několik nesmělých pokusů o výrobu tuzemského parního stroje (např. Gerstnerův parostroj z r. 1807), vždy však zůstalo jen u experimentů, které vůbec nemohly sloužit k trvalému průmyslovému provozu, především proto, že kvalita používaných domácích součástek se od těch anglických bohužel dlouho velmi lišila.  Dobré zázemí  úspěšné blanenské strojírny se zkušenými dělníky i mistry však tentokrát dávalo naději na úspěšné dotažení projektu do zdárného konce.


V případě Treviranova stroje šlo o tzv. stabilní parní stroj, určený k pohonu dalších zařízení pomocí transmisí. Byl to první takový stroj postavený nejen u nás, nýbrž na území celé habsburské monarchie. Vyroben byl pro strojovnu brněnské Godherovy továrny, měl výkon 12 koňských sil a svým překvapivě kvalitním továrním zpracováním i příznivým poměrem mezi výkonem a spotřebou paliva překonával i některé dosud dovážené stroje z Anglie a Belgie. Parní stroje z Blanska se tak záhy staly neodmyslitelnými pomocníky v dolech, cukrovarech, na pilách a v dalších průmyslových podnicích, které jako houby po dešti začínaly v těch letech růst v celé střední Evropě. Ještě v roce 1901, kdy éra parostrojů neodvratně spěla ke konci, zde byl kupříkladu vyroben mohutný dvouválcový důlní parní stroj pro solné doly ve Wieliczce v dnešním Polsku.

 

Ludwig Georg Treviranus, tento vynikající konstruktér a jeden polozapomenutých, ale o to významnějších pionýrů techniky, zemřel 7. listopadu 1869 v Brně.

Jiří  Kučera